Žirafka na cestách

Tak se zase po nějaké době dostávám k tomu, abych sdělila, co se v posledních dnech zajímavého událo. Poslední sobotu v březnu jsme byli zase hrát, tentokrát za Innsbruckem v městečku Inzing. Vyrazily jsme ve 14h. odpoledne, vrátily jsme se s jednou výhrou a jednou prohrou v 00:30, ne že bychom jely až zase tak daleko, ale hrály jsme 2 zápasy, dohromady si odpinkaly 9 setů a to přece nějaký ten čas vezme. Potom jsme se ještě stavily na večeři v pizzerii ve městečku z nádherným názvem Zirl a jely domů. A to bych nebyla já, abych si nechtěla dát zase jednou do těla - druhý den, kromě toho že se posunoval čas, jsme vyrazili dobývat vrcholy hor. Já po prvních metrech stoupání věděla, že žádný nedobyju, a tak jsem si alespoň vyfuněla k chatě na Rietzau Alm a pak se dvě hodinky opalovala, pokecala si s náhodnou slovenskou turistkou a čekala na opožděného Radima, který kromě toho že zaspal, tak se ještě divil, že se i v Rakousku mění čas. Domů jsem přišla zcela zničená, se červeným ksichtíkem, ale dobrým pocitem - odměnila jsem se dvěma kopečky první letošní zmrzliny, že jsem nádherný jarný den se 16 stupni nepromarnila doma jako jiní. Zato jsem byla v pondělí úplně nepoužitelná, takže jsem 95 % dne strávila povalováním - odpadla nám zrovna, a pro mě naštěstí, škola.

Celý následující týden bylo škaredě, počasí pořád neví zda už přeladit na jaro nebo ještě ponechat zimu, takže sněžilo, pršelo, dokonce i bouřilo a já se věnovala obvyklým týdením aktivitám - trénink, škola, trénink,... A v sobotu jsme zase hrály, tentokát doma, pěkně po obědě - který jsem si raději nedala, to bych tam akorát usnula. Zápas jsme v rekordním čase 45 minut vyhrály, ale i v tomto čase nám někdo stihl vykrást šatny (nám i soupeřkám). Ztratily se peněženky, mobilní telefony, platební karty. Mně naštěští nic, protože jsem si prozřetelně vzala batůžek s sebou do tělocvičny. Ale aby toho nebylo málo, já jsem totiž, když jsme hrály, viděla skrz okno, že se tam nějací lidi pohybují, ale copak vím, že kradou? Takže se zavolali policisté - no přístup asi tak jako u nás: "No, tak co se tu stalo, ahaa, hmm, zamčeno jste neměli, ahaa, hmm, viděli jste někoho?" Potom já svojí super němčinou popisovala, koho jsem viděla, ale jejich hlavní dotaz byl:"a někdo turecké národnosti to nebyl?" A pak mi policajt říká, joo a vy jste z Čech? Jak se maš? Dobže? Tak tím mně při vyšetřování opravdu vyrazil dech... Tak jsem se sbalila a nabrala s Karinou směr domů, policajti mezi tím prohledávali okolní popelnice...no jsem zvědavá, jestli se vůbec něco najde. Každopádně to je smutné, že i tady a ještě k tomu v malé zapadlé škole (bez mapy bych ji neobjevila) si někdo sprostě přijde, ještě se vysměje skrz okno do tělocvičny, vezme si nějaké věci a zmizí...

Ten večer jsme si udělali bramborákový sedánek u Radima, pila se meruňka, pivo, víno, a jak to dopadlo... Pro mě a Radima dobře... a ten poslední se bude muset naučit pít, jinak s ním už nepiju...udělá ostudu a ještě já zato dostanu nadaný, tak to ne!!!