Žirafka na cestách

Tak jsem si doma krásně odpočinula, nic jsem nestihla a zase jsem zpět v Kufsteinu. Bohužel tento slavný návrat byl asi pro zahraniční studium naposledy. Pak už jen definitivně odjedu a přijedu kdoví kdy... Ale tak mám ještě krásných 7 týdnů a ty si musím přece ještě užít. Celý týden po návratu byl plný školy a pak když už bylo volno, tak škaredého počasí. Seděla jsem a nudila se doma. Nuda byla už tak šílená, že jsem musela vymýšlet výlety, teda spíš je dávat do uskutečnitelné podoby a věřit, že se počasí zlepší.

Nakonec jsme v pondělí vyrazili do Berchtesgadenu s cílem zdolat Orlí hnízdo. Z Kufsteinu jsme s Radimem vyrazili před 9h. ráno, protože bohužel Bayernticket platí ve všední dny až od 9h. Do Berchtesgadenu jsme dorazili před 12h., napřed šli nabrat letáčky do infocentra (to abychom měli větší náklad v batohu) a pak nasedli do autobusu, který nás vyvezl na parkoviště a výchozí pěší i autobusový bod s názvem Dokumentation. Počasí bylo docela ucházející, konečně nepršelo, ale když jsme zvedli hlavu k vrcholkům, viděli jsme akorát husté mračno. Ale stále jsme to nevzdávali. Vydali jsme se tedy po asfaltce kousek z kopce a pak už jen do kopce. Kolem nás projely 2 autobusy plné výletníků, kteří si místo výšlapu na vrchol Kehlstein vyvezou své prdelky, rozhlédnou se a zase jedou domů. Po asi kilometru jsme konečně narazili na rozcestník – dřevěný ukazatel a vydali se jen už turistickou stezkou, která je ale i tak vyasfaltovaná, ale aspoň vede lesem. Šlo se dobře, akorát mlha, která se nad námi objevila a my se k ní stále více přibližovali, mě znervózňovala. U dalšího rozcestníku byla na ukazateli přišpendlená informace (ve 3 světových jazycích), že cesta na vrchol Kehlstein je uzavřená, protože tam je stále moc sněhu. Bohužel, bohužel pro nás (jak se později ukázalo) jsme nevěřili a šli dál. Mlha stále více houstla a my konečně uviděli ten sníh – to jsme mohli být tak ve výšce 1300 m.n.m. Byly jej opravdu jen zbytky, a tak jsme si řekli, že nahoře to nemůže být už tak hrozné, se sněhem jsme vlastně nakonec počítali, když jej ještě po kotníky bylo před 14 dny na Kaidlhütte. Cesta ubíhala v pohodě, výstup nebyl nijak náročný, až na tu mlhu a pak na překážkovou dráhu v podobě popadaných stromů. Ale pak to přišlo, výskyt sněhu byl najednou častější a nakonec, až jsme přišli na stromy nechráněnou planinu, byly ho tam opravdu velké hromady – zapadnout po kolena nebyl problém. Dál jít by nebyl problém, pokud by svítilo slunce a my tak věděli kudy asi cesta vede. Jenže jít v mlze někam nahoru, kde ani přesně nevím kde vrchol je a ještě ve sněhu, kde nejsou vyšlapané stopy a nebyl by zde ani problém uklouznout a po celém svahu sjet někam do neznáma, to se nám opravdu riskovat nechtělo. A také riskovat jen kvůli tomu, že jsme na vrcholu, ale vlastně bychom viděli jen bílou tmu, to také nemělo cenu. Vydali jsme se tak zpět dolů na parkoviště a alespoň si tento neúspěch vynahradili prohlídkou muzea o Adolfu Hitlerovi (pro studenty vstup zdarma!), které opravdu stálo zato. Také jsme si tu dali oběd (samozřejmě z vlastních zásob), zanadávali na počasí a přesunuli se zpět do Berchtesgadenu, kde jsme volný čas, než nám pojede vlak, vyplnili hledáním obchodu a pak koupí zlevněné čokolády Milka (jen za 0,49 Eur!). Dostala jsem ale ještě jeden nápad, protože se nám opravdu domů ještě nechtělo, navštívit známé lázně Bad Reichenhall (u nás je teda spíš známá sůl této značky). Velmi mě překvapila jejich „útulnost“, příjemná atmosféra a to i přesto že už byl večer, chladno a z hor se hrnuly do údolí mraky. Podle map umístněných po městě jsme prošli vše důležité – staré centrum, lázeňskou promenádu, parky, termály a pak se přesunuli na nádraží, kde nám ve 20:40 jel vlak zpět domů. Nádherný výlet, jen škoda nezdolaného cíle.