Žirafka na cestách

Sen se stal skutečností a my (opět jen já a Radim) jsme vyrazili za krásami Jižního Tyrolska. Celé plánování ale mělo na počátku několik etap. Ta první byla – musím vidět Brixen, není to přece odtud už tak daleko, musím vidět Ötziho když ho v této oblasti našli (teda oni se dosud nerozhodli, jestli to bylo už rakouské území nebo italské, každopádně našel jej paradoxně německý manželský pár).  Druhá etapa – jízdenka z Kufsteinu do Bolzana stojí jen 10 Eur, to bychom se tam měli jet podívat, ne? Třetí etapa – máme třetí týden v květnu celý volný, chtělo by to někam vyrazit... Čtvrtá etapa – jsem doma a objevím právě v dubnovém čísle časopisu Země světa, že se věnují tématicky právě Jižnímu Tyrolsku. Pátá etapa – Kupujeme jízdenky, plánujeme návštěvu památek, chystáme paštiky, řízky, chleba a jedeme!

Přesně tak jak jsem to popsala to bylo a my ve čtvrtek v 8:34 vyrazili vstříc čtyřdennímu dobrodružství. Přijel, bohužel pro Radima, vlak Deutsches Bahn, já mu slibovala opravdu zážitkový vlak italských drah, ale tak bohužel, někdy příště. Cesta velmi rychle uběhla, já se kochala výhledem z okna, Radim to celé prospal a v 11:00 jsme byli na místě – v první zastávce našeho putování – v Brixenu či Bressanone. Záleží co je vám milejší, německý nebo italský název? Tady je vše dvojjazyčně – nápisy, hlášení na nádraží, ve vlaku, lidé spolu mluví někteří německy, někteří italsky, ale největší zážitek to je stejně v obchodě, kdy prodavačka plynně přechází z jednoho jazyka do druhého, ale vy stejně bezpečně poznáte, který je její rodný.

Z nádraží nás první kroky vedly do informačního centra, kde jsme si chtěli vyzvednout mapku a když tak pár dalších informací navíc. Cesta je již od budovy nádraží velmi dobře značena – tak jsme si říkali, že to asi tady ta Itálie ještě nemá tak silný vliv (kdo nikdy nebyl v Itálii, nejlépe ve velkém městě a ještě lépe autem, nepochopí...ten jejich smysl pro zmatené označování nebo spíš neoznačování je opravdu šílený). Takže mapku jsme dostali a vyrazili do ulic – centrum je malé vše pěkně pohromadě, takže jsme si to vše hezky rychle prošli. Brixen je hlavně městem kostelů a klášterů – vždyť tu každý 10. obyvatel byl duchovním nebo v klášteře! Ale je to také velmi malebné město, už vůbec se nedivím, že i ten K. H. Borovský si tu na nic nestěžoval a spíš opěvoval zdejší krásy. Zašli jsme se také podívat na starý klášter Neustift – je to asi 2-3 km pěšky proti proudu řeky (opět dobře značeno). Cesta nás vedla kolem vinic a jabloňových sadů – prostě nádhera, jen jsme tu ve špatnou roční dobu :-) Na zpáteční cestě jsme si tu udělali malý piknik, já do sebe cpala řízky, Radim své oblíbené špagety (a to ještě vlastně vezl dříví do lesa), a pak jsme se vydali po stopách K.H.Borovského. Raději jsme si zašli pro speciální informační mapku znovu do infocentra, kde jim ihned bylo jasné odkud jsme, když chceme vědět, kde je jeho dům. Hotel u Slona kde bydlel Borovský po deportaci (mimochodem velmi luxusní hotel to je i dnes) jsme objevili sami hned, horší to bylo se slavným domem, kde bydlel i se svou rodinou. Nakonec jsme ho ale také našli, dokonce jsou zde u silnice instalované „nenápadné“ ukazatele v češtině – Havlíčkův domek! Bohužel, potvrdila se pravda psaná v časopise, majitelé domu nejsou na návštěvníky zvědaví, a tak dům hlídá krásný vlčák. Proto tedy nechápu, proč se v pořadu ČT objevila informace, že dům je všem návštěvníkům otevřen a jsou vítáni – no akorát tak kousancem od psa.

Po půlhodince jsme stáli na nádraží hlavního města oblasti Jižní Tyrolsko neboli Alto Adige. Hostel, ve kterém jsem zamluvila nocování je odtud 2 minuty pěší chůze, centrum asi 3 minuty. Ubytovali jsme se a hned vyrazili na Speckfest, který právě v tento den začínal. Na hlavním náměstí bylo plno dřevených domečků (podobně jako u nás na Vánočních trzích, akorát nám tu chyběli Vietnamci se spodním prádlem), ve kterých se prodával špek, klobásky, salámy, chleba, brezly, jablkové záviny, víno, pivo a hrála místní hudba. Prostě idylka a příjemné zakončení večera prvního dne a kromě jiného jsem zde zahlédla při slavnostním otevírání festu samotného Reinholda Messnera - no vždyť on z této oblasti také pochází (přesně z údolí Villnöss) a má tu několik svých muzeí, přidávám alespoň foto, ať věříte. A kdo neví, je to ten pán, druhý zprava, tak on vylezl v roce 1978 na Mt. Everest poprvé bez kyslíku. A na to, že mu letos bude už 64 let, vypadá opravdu stále velmi dobře.